Zobáku vyprávěj

19.01.2011

V rozhovoru s Ivanem Pelikánem se pojďme vrátit o pár dekád zpět a zavzpomínat na krušné začátky skateboardingu v naší kotlině. Zpátky do vyčichajícího normalizačního ovzduší konce let sedmdesátých a dál do let osmdesátých, kdy sibiřský vítr vál ještě pořád dost silně. Bohudík, nebyli jsme tak pevně sevřeni v sovětském područí, aby si sem prkno se čtyřmi kolečky nenašlo cestu. Přeji příjemnou zábavu.

Sedmdesátá léta, doba, která skateboardingu u nás příliš nepřála. A vlastně nepřála vůbec ničemu ze Západu. U nás se citovalo z Marxova Kapitálu, na Západě z westernů s Clintem Eastwoodem. A přece jen existovaly kanály, kterými se lidi dozvěděli o tom, že někdo v Americe surfuje, ať ve vodě nebo na asfaltu. „Kdo měl někde tetičku, třeba v Západním Německu, kde ta návaznost na Ameriku a skateboarding byla asi nejrychlejší, se o tom prknu dozvěděl a mohl ho sehnat. Opravdu, co se objevilo v Americe, tak ihned šlo do Německa,“ říká Ivan. U nás těmi zprostředkovateli byli bratři Formanové – Matěj a Petr, synové filmového režiséra Miloše Formana, kteří do Československa přivezli časopis Action Sports, později Skateboarder. Miloš Forman byl tou dobou již ve Státech a vpisoval se do historie světové kinematografie filmy jako Přelet nad kukaččím hnízdem nebo Vlasy. Ivan, Petr, Matěj a ostatní kamarádi se zas zapsali do historie československého skateboardingu. A to se vsaďte, že zlatým inkoustem. Psal se rok 1978.

foto Kac

Se sháněním věcí na skejt byl za totáče problém. Jak jsi se s tím vyrovnal ty?
První skejt jsem udělal z jedný kolečkový brusle, na kterou jsem hodil fošnu. No a na fošnu, tenkrát ještě ne smirek, ale takovou gumovou podlážku pod nohy v autě. Tyhle návrhy, jak si udělat skejt, jsi mohl najít v americkejch časopisech. Prostě opravdu, rozebral jsi jednu brusli, roztáhnul jsi ji, na to dal úzký prkno a byl z toho skejt. Potíž byla v tom, že to nebylo moc stabilní, navíc ty brusle praskaly. Velká spotřeba bruslí, prostě to nebylo dělaný na takovouhle zátěž. Po nějakým čase se objevil člověk, kterej začal odlejvat trucky. Byl to designér a dělal takový různý kovový skulptury a konstrukce. Zajímal ho skejt, protože byl windsurfista. Kdo jinej by se k tomu dostal, než lidi, který tíhli k těmhle extrémním sportům jako lyže, windsurf a podobně. Tenhle ten týpek začal prodávat trucky, samozřejmě ne moc kvalitní. My si ty trucky koupili, k tomu vzali kolečka z plastovýho skejtu Lotus, kterej kámoš dostal od nějakýho strejdy a prkno jsme si udělali z betonářský překližky. Tvary, jak jsem už říkal, se okoukaly z časáků. Kolečka byly taky problém. Třeba jsem viděl, jak je někdo mimo Prahu dělal. Vypadaly takhle, vyfrézovanej tvrdej střed ze silonu a do toho středu vylisovaný ložiska a na ten silon galuskou normálně natáhnutá hadice. Ale tak fungovalo to. Na gumovejch se jezdilo, pak přišel velkej vynález polyuretanových koleček. Ten můj skejt se zas tolik v praxi neosvědčil a já vymejšlel, jak to dál zdokonalit. Rozhodl jsem se obejdnat origo. Šel jsem na měsíc na brigádu, na stavbu, vydělal si nějaký prachy a táta mi to přes známýho vyčendžoval za valuty. Tenhle známej jel pak na studijní pobyt do Německa a odtamtud poslal moji objednávku, kterou jsem měl vystřiženou z časopisu od Formanů. Tak jsem si napsal o trucky, kolečka a na desku jsem už neměl, tak tričko. Přišlo to až za půl roku, nešlo to letecky, mohlo to bejt klidně přes Německo, ale já nechtěl nikoho otravovat, radši sám. Dlouhou dobu nic, už jsem si říkal, že jsem zas někoho pěkně nakrmil. A najednou mi to přišlo, samozřejmě velká sláva.

Jaký tričko sis objednal? Bones?
Bones – samozřejmě! S kostrou na prkně. Ještě ho mám doma, pěkně vyštupovaný díry, exemplář.

Kde jste jezdili a na čem?
Já začínal s kámošem Luďkem Vášou, kterej později začal vyrábět snowboardy. Dělali jsme spolu atletiku. Nejdřív se jezdilo na Julisce. On bydlel na Kulaťáku a já na Evropský, my okupovali takový parkoviště kousek odtud. Pak se jezdilo z kopce, asfalt surfing a slalom. Teprve se zjišťovalo, jaký jsou disciplíny. Pak se skákalo do vejšky a do dálky. Do dálky přes barely a my ještě pro efekt přes lidi. Vědělo se, že se venku jezdí na rampách. My si postupně taky jednu pořídili, jmenovalo se to blue ramp, prostě rampa. Hnedka naproti takovýmu jakoby rozjezdu ze stadionu Rošickýho. Byla tak tři metry vysoká. Udělaná tak, že byly naskládaný nějaký prkna jako banky a na tom přibitý hřebíkama sololitový desky, který samozřejmě, jak se to projíždělo, tak se ty lepenky proděravěly. Když někdo spadnul nahoře, tak tě ty hřebíky odrbaly do masa, do krve. Takže mám ještě na zádech jizvy, hehe.

Tohle je záležitost roku?
1978-1979, to se začaly organizovat ilegální a pak legální závody. Legální pod SSM (Socialistický svaz mládeže) Strahov, byli jsme v oddíle společně s nějakejma koněma a kanoistama. Už jsme měli i svý předsedy-vysokoškoláky. První závody se jely v Karlových Varech roku 1978 a druhý hned ten samý rok v Praze. Jel se slalom, slalom obřák, skok do vejšky a skok do dálky. Ten skok vysoký se prováděl tak, že tam prvně bylo ještě další prkno nachystaný, pač se to neumělo podjíždět jako hippie jump. Skok do dálky tak, že dálku označoval trámek a za ním bylo zas prkno, na který jsi přeskočil. V těch Karlových Varech byla úžasná věc, kousek od města ve Starý Roli na předměstí jsme objevili požární nápusť. Byla betonová, kulatá a ve tvaru ledviny. Nebyl to malej bazén, jako třeba ve Strašnicích. V tý nejužší částí se dalo jezdit jako v účku.

Proběhly nějaký after party v Karlových Varech?
After byla dána možnostma, který zařídili kluci. A ty se naskytly. Rezervovali jsme Fialový salonek v Thermalu. Klasicky kalba. Končilo to tak, že se tam pak lítalo s hasícíma přístrojema a dělal se hroznej bordel. Po půlnoci jsme se sbalili, nasedali do aut a odjeli do tý hasičský nádrže, jak jsem říkal. Přijeli jsme tam autama, rozsvítili reflektory, pač tam nebylo vidět. Za chvíli tam byli policajti, to je jasný. Někdo v tu dobu skejtoval a někdo se oddával jinejm vášním a starostem. Ukecali jsme to, museli jsme akorát vypadnout a to bylo celý.

Co jste dělali za triky v rampě?
Nebyla tam plošina. Končilo to hranou plechu, jezdilo se jenom vevnitř. Takhle byly koncipovaný i ty rampy, ve kterých se jezdilo venku. Jezdilo se opravdu jen vevnitř dokola. Triky žádný nebyly, spíš jsme se houpali. Začalo to tím, že si člověk chytil prkno v tom vertikálním bodu a nějak se odrazil. Mám jednu hezkou fotku, časem jsme z toho totiž začali vyskakovat. Já na tý fotce dělám takovej frontside air, už tam byl náznak olliečka, člověk pokrčil nohy a zdupával to. A to jsme ani neměli vytvarovanej nose ani tail.

Měli jste nějaké potyčky s Veřejnou bezpečností?
Ne, neměli. Samozřejmě, sem tam byly nějaký problémy. Jezdilo se po silnicích, na skejtu i na bruslích třeba po Evropský. Policajti říkali: „Koukejte z toho slízt nebo vám rozřežeme tkaničky!“ To byla taková hláška.

Zbytek společnosti se na vás koukal shora. Skateboarding a punk - symbolika Západu.
Jo, to se poznalo, když se postavila první u-rampa. Dali jsme peníze a hlavy dohromady a nějak jsme to zařídili. Tohle byl rok 1980. Účko bylo čtyři metry vysoký, metr a půl vert. V tom roce jsme před konáním Spartakiády dostali příkaz, že to máme okamžitě zlikvidovat nebo z toho udělat obří květináč. Bylo prostě nemyslitelný, aby okolo chodily cvičenky a cvičenci a říkali si, co to je tady za monstrum. Opravdu taková socha, monument kapitalistickýho sportu.

Jezdil jsi na bruslích.
Jo jo. Jezdil jsem i na bruslích, byly jednodušší. S těma se v účku dalo dělat víc věcí, různý otočky, disastery, pak přišly i salta. Víc jsem toho uměl, víc triků, víc zábavnější.

Na Strahov jedině s bruslema a skejtem zároveň.
No, bylo to tak. Já dělal v tý době ještě závodně atletiku, můj trenér byl nejdřív proti tomu nebo nebyl rád, že věnuju čas něčemu jinýmu. Pak zjistil, že si v tom účku udělám fakt dobrý nohy. Brusle mi byly dobrou průpravou na atletiku, nemusel jsem chodit do posilovny. V rampě děláš vlastně dřepy žejo.

Dosáhl jsi nějakých úspěchů na bruslích?
Byli jsme na tom klasickým mistrovství světa v Münsteru. Výjezd byl zařízenej pod hlavičkou SSM, jako reprezentace. Jeli jsme tam jako česká výprava bruslařů, ani nevím, kolik lidí nás startovalo. Velký halo, velká rampa, krátkej treninkovej čas a ani jsme si neošahali ten rádius a rovnou se jel závod. Z českejch kluků jsem dopadl nejlíp. Byl tam Jimmy Scott, ten byl známej stylovou jízdou v u-rampě, takovej showman. Mně se víc líbil Brian Vineyard. V závodu startovali lidi z celý Evropy. Angličani, Španělé, Němci, Švédové. Já skončil zhruba z patnácti lidí devátej. Velká konkurence. Já uměl nějaký salta a handplanty. Z toho, co jsem uměl, tak sem to zajel dobře.

A co nějaký časopisy?
Jasně. Hustler, Playboby, to jsme normálně četli.

Haha. Spíš jsem měl na mysli, jestli se o vás zajímaly nějaký společenský časopisy nebo noviny. V tý době asi Mladý svět, ne?
Jo, první byl Mladý svět, prostě hned. Pak Mladá fronta a ABC. V tom i vyšlo, jak si udělat vlastní skejt.

Ivanův archiv

Co jste v tý době poslouchali?
Sex pistols, Visací zámek. Visáči jeli hodně, jejich syrovej styl hudby nám byl hodně blízkej. Naše parta byla taková kombinovaná, vysokoškoláci, punkáči i disco. Neříkám, že vysokoškoláci nemohli bejt punkáči. No a takový disco, novoromantici. My jsme hodně poslouchali Devo (pozn. autora, americká art-rocková kapela; název Devo je zkratkou novotvaru – devoluce, což v jejich slovníku znamená, že místo kroku vpřed začne lidstvo postupně couvat, idea devoluce vznikla v reakci na konzumní americkou společnost; mezi největší hity Devo patří Whip It nebo Gut Feeling, oboje z prvního alba Q: Are we not men? A: We are Devo) byli hodně kreativní a ještě víc proti establishmentu než punkáči, třeba The Clash. Ten zpěvák z Devo dělal hudbu k tomu filmu Nike Sb Nothing but Truth, Mark Mothersbaugh.

Lenka Zogatová v té době organizovala zakázané koncerty, do Československa touhle cestou přivedla třeba zpěvačku Nico nebo Swans, zajímal ses o to?
Jasně. Na ty koncerty jsme chodili. Konalo se to snad u Melouna, nebo jak se to jmenovalo, v Michalský ulici. Dostávali jsme hlášky, co se kde děje. A taky jsme dělali sami různý garážový koncerty, sešli jsme se a hráli třeba čtyři kapely (pozn. autora, Ivan byl frontmanem kapely Suchý mozky, kterou počátkem osmdesátých let založil společně s bratry Formanovými a Jakubem Konopáskem). Jezdilo se na chaty, natahali jsme bedny a rozjeli to. Za chvilku přijížděli policajti, protože nás někdo z okolní vesnice nabonzoval a bylo po srandě.

Nebyl jsi jen pasivním konzumentem punkrocku, ale i ses angažoval, a to ve skupině Suchý mozky. Co mi k tomu povíš?
Jo, hráli jsme, někdy začátkem osmdesátejch let, kdy jsme končili gympl. Já jsem zpíval, Matěj hrál na kytaru, Petr na baskytaru a posledním členem byl Jakub Konopásem, kterej hrál na bicí. Jako punkáči jsme to měli těžký, nikde nám nechtěli nalejt. Měli jsme vždycky sraz na Staromáku a odtud jsme se vydávali hledat hospodu, kde nám nalejou. Kvůli tomu takovej náš slogan: „Staroměstská strýt, nechte nás tu být.“

Přičichl jsi se i k činohernímu řemeslu.
Ano, díky bratrům Formanům jsem se dostal i na prkna, která znamenají svět. Hrál jsem v jejich úžasným představení, ona to byla vlastně spíš opera, Kráska a zvíře uváděném na scéně Národního divadla. Použili tam minimalistickou hudbu Phila Glasse (pozn. autora americký hudební skladatel, jeho hudbu jste mohli slyšet například ve filmu Hodiny nebo Kasandřin sen od Woodyho Allena, jeho skladby také zazněly třeba v počítačové hře Grand Theft Auto 4). Dostali za to hrozně ocenění, Matěj za scénografii Cenu Alfreda Radoka. Přicházely nabídky vystupovat po celým světě, akorát nebyla vůle od šéfů Národního.

Koho sis zahrál?
Na začátek potřeba říct, že to nebyla klasická opera. Já tam vystupoval jako jeden z členů ochranky. Celý to začínalo jako, že přijíždí stará vojenská Avie, my z ní vystupujeme v kvádrech a vytahujeme takovou černou bednu, v který je kazeťák a z toho se line hroznej řev. A neseme to do Národního divadla. Tohle celý bylo už za účasti diváku a ti vůbec nechápali, co se děje. My jakožto ochranka měli chránit diváky i herce před tím zvířete. Zajímavý na tom bylo, že se to celý odehrávalo přesně ten rok, kdy došlo k teroristickýmu útoku na World Trade Center a hodně lidí si to s tím spojovalo (pozn. autora, k útoku došlo 11.září 2001). Pak jsme hráli ve Španělsku, ve Valencii.

Zahrál sis i v Klapzubově jedenáctce, také od Formanů. Hrál jsi ještě v něčem?
Jo, to taky. A ještě v Prodaný nevěstě, tady v Minoru (pozn. autora, Divadlo Minor – bývalé Ústřední loutkové divadlo, v současné době se snaží hrát i pro dospělé a ne pouze s loutkami, výběr uměleckých prostředků je ponechán výhradně na autorech inscenací, nachází se v ulici Vodičkova, Praha 1). Musím zmínit, že ředitelé Minoru jsou právě tehdejší předsedové toho nejstaršího skejtovýho klubu – Zdeněk Pěcháček a Honza Slunéčko.
Sleduješ současnou skejtovou scénu?
Jasně, zajímá mě skateboarding. Jezdím teďka do bazénu na Štváňu a začal jsem jezdit na longboardu. Jurášek se mi líbí, tíhnu spíš k těm bazénovejm jezdcům, páč je to můj styl. Cením Davida Horvátha, že ještě pořád jezdí a že ho to pořád drží. My se známe od Vášy, jezdili jsme spolu na bruslích. Ten skejt dnes, no jsem hrozně rád, že se to dostalo do takovejch dimenzí. Dneska je to o možnostech, stavěj se nový skateparky, lidi vyjížděj do zahraničí – krajánkové se choděj učit do světa.