Crazy Frank: od práce s čokoládou k 32 titulům
19.2.2012 11:26
Brno/SERIÁL KDYŽ TADY ZÁŘIL/ - Brněnský rodák emigroval do Severní Ameriky, kde se stal motocyklovou legendou. Za svůj styl si vysloužil přezdívku Šílený František.
Škrtnutí výfuku o zem v Mosportu u Toronta, rána do skály, jedenáct dní v bezvědomí a hrozba, že už nikdy nebude chodit. Pro „běžného“ smrtelníka dostatečný důvod, aby od roku 1967 už nikdy nesedl na motorku, nebo se alespoň vyhýbal závodění.
Ale František Mrázek? Se sedmadvaceti stehy na hlavě, zničeným nosem, zlomenou čelistí a roztříštěným kotníkem už v nemocnici věděl, že chce opět do sedla.
A tak se zrodil Crazy Frank. „To je jeden z důvodů, proč mi tak přezdívali. Byl jsem známý tím, že když jsem spadl, posbíral jsem mašinu, sebe a dojel do cíle. To nikdo v Kanadě nechápal,“ vysvětluje přezdívku Šílený František pětasedmdesátiletý brněnský rodák, který za oceán dva roky předtím emigroval.
Před návratem zpátky do vlasti v roce 1989 si Mrázek připsal celkem dvacet kanadských a dvanáct amerických titulů v různých motocyklových třídách. Ani v pokročilém věku však nepřemýšlí, že jezdeckou přilbu odloží.
Pár dní v bezvědomí si Mrázek zopakoval v kariéře ještě jednou. „Na závodě v americké Daytoně, což je taková motocyklová olympiáda, mi v třísetkilometrové rychlosti vybuchla zadní pneumatika. Když jsem se probral, záda pokryl jeden velký strup. Do asfaltu tam totiž přidávali drcené mušle, aby lépe držel,“ usměje se.
Případné krvavé šrámy ale byly na floridském okruhu bohatě vykoupeny. Mrázek tam jednou za vítězství bral prémii 27 tisíc dolarů.
Kromě divokých karambolů šokoval celou Severní Ameriku především svými úspěchy. Připsal si dvacet kanadských a dvanáct amerických titulů na okruzích. K tomu získal v roce 1976 první místo v amerických vytrvalostních závodech nebo o dva roky později ocenění mezinárodní superbikový jezdec Spojených států amerických.
A to vše za pouhé čtvrtstoletí. Nemožné? „Za víkend jsem stihl s jednou motorkou tři až pětzávodů různých kategorií, z nichž tři či čtyři jsem vyhrál. To pak úspěchy rychle naskakují,“ klidně odpovídá.
V Torontu, kde žil, byl nesmírně známý. „Říkalo se, že když někdo za mnou přijede do města, nebude se ptát, kde bydlí Frankie Mrazek. Ale Crazy Frank,“ připomíná svou přezdívku.
Jeho úspěšná kariéra přitom začala v Československu úplně opačně. Při vůbec prvním závodě kariéry v roce 1950 ve Znojmě skončil Mrázek pádem v první zatáčce.
Následující tři příležitosti už proměnil ve stejný počet triumfů. „Soupeři ze mě byli na prášky. Třeba třikrát jsem spadl na stejném místě, a nakonec jsem stejně vyhrál,“ směje se Mrázek.
Snil o závodění za pražskou Duklu. Kvůli tomu, že jeho otec byl živnostník, se mu to ale nesplnilo. „Byl jsem zklamaný, ale nedalo se nic dělat,“ hlesne.
Ani na vojně se nevzdal svého „koníčku“. I když na něj doplácel. „Vždy v pátek večer jsem přeskočil plot, na motorce odjel na závody a pak zase zpátky do kasáren. Bohužel kapitán mě neměl příliš v lásce a šel po mně. Když slyšel v rádiu, že jsem vyhrál, zavolal si mě a strčil do basy. Strávil jsem tam skoro celé léto. Ale závodil jsem,“ přibližuje.
Když ani místo za mřížemi nezabíralo, poslal jej nadřízený k ruskému generálovi za trest jako jeho osobního řidiče. „Když jsme jezdili sedmdesátkou po Praze, stále říkal: Přidej, přidej. Předchozí šoféři mu rozbili auto a on je za to poslal k pétépákům (pomocný technický prapor – pozn. red.). I já jsem z toho byl na prášky. Pomohli mi až kamarádi, kteří upravili tachometr. Potom jsem jezdil padesát a on ukazoval osmdesát. Od té doby jsem byl nejlepší řidič u pluku,“ usmívá se.
Největší úspěch v rodné zemi zaznamenal v roce 1962. S koupenou motorkou dokázal v celkovém pořadí předčit vše-chny závodníky továrních týmů a ovládl tak československé mistrovství. „Mašina jela, byl jsem mladší, takže možná i trochu bláznivější než dnes. Prostě vše vycházelo. Možná mělo vliv, že závodím srdcem. To pak Kanaďani nedokázali pochopit, protože když si zlomili klíční kost, nechali motorismu, protože je podle nich nebezpečný. Já jsem ji měl zlomenou jedenáctkrát a dál jsem jezdil,“ krčí rameny.
Po úspěchu toužil vyrazit na okruhy i do zahraničí. Tehdejší režim mu ale takovou cestu nepovolil. Podobné problémy měla i jeho tehdejší manželka Jana, vynikající krasobruslařka. „Štvalo mě, že jsme byli stále někým ovládaní,“ povídá.
Proto nečekaně využili příležitosti, kdy vyjeli s českým krasobruslařským turné do zahraničí. „Žena měla vystupovat v Itálii, ale zakázali nám tam z Jugoslávie odjet s vysvětlením, že můžeme utéct. Tenkrát nás to ještě ani nenapadlo,“ vysvětluje.
O několik hodin později už v hlavě nosil jen tuto myšlenku. Poslední kapka byl návrat krasobruslařských kolegů a plakát, na kterém byla právě jeho manželka. „Prodávali vystoupení kvůli ní, ale přitom tam nemohla vůbec jet. V té chvíli jsem řekl, že zpátky domů už nepojedu,“ tvrdí.
Podrobnosti tajného přechodu hranic nechtěl Mrázek kvůli svým pomocníkům rozebírat. „Dopadlo to tak, že jsme se díky nim dostali do Vídně. Vše jsme nechali za hranicemi, odešli jsme s holým zadkem. V té chvíli jsem ani nepřemýšlel nad budoucností. Chtěl jsem hlavně pryč,“ naznačuje. V hlavním městě Rakouska přežívali za pomoci přátel. Čekání na politický azyl trvalo nekonečné dva měsíce. „Báli jsme se, aby nás českoslovenští agenti nechytili. Stalo se to nějakému ministrovi, kterého uspali, převezli na Slovensko a tam pak oběsili,“ ztiší hlas.
I proto neuvažovali o setrvání v Evropě, ale toužili za každou cenu za oceán. „Nechtěli jsme žít ve strachu, kdy se nám stane něco podobného,“ dodává.
Bez prostředků a znalosti angličtiny nakonec vyrazili do Kanady. „Definitivně jsem si oddechl, až se letadlo odlepilo od země,“ přiznává.
Pomohla mu až přímluva motocyklového kamaráda, díky kterému mohl otestovat v jednom klání yamahu. „S dvěstěpadesátkou jsem vyhrál svou třídu, kategorii 350 ccm i půllitry. Inženýři z toho byli totálně vyvalení. Mysleli si, že jsem švihnutý. Dva dny nato už jsem u nich podepisoval smlouvu,“ přibližuje svůj návrat do motocyklového sedla, ze kterého následující čtvrtstoletí udivoval Ameriku.
Dařilo se mu i v jiném oboru. Úspěšně vedl od roku 1969 do 1986 firmu, která prodávala motorky. „Spával jsem tři nebo čtyři hodiny. Kanaďani si ze mě dělali legraci, že z práce změním barvu kůže, zčernám,“ vzpomíná na náročná léta.
Do rodné země se vrátil Mrázek hned po revoluci v roce 1989. „I když jsem bydlel v Torontu, doma bylo pro mě v Československu. Naivně jsem věřil, že po převratu to tady bude stejné jako v Kanadě. Chyba. Třeba policistu za mořem ne-uplatíte. Teď v 75 letech se už ale zpátky nepoženu,“ mávne rukou.
Rozvedený Mrázek, který nyní žije s přítelkyní Jaroslavou, pokračuje i nadále v ka-riéře závodníka. Specializuje se na rychlostní závody na přírodních okruzích a jízdy pravidelnosti. „Jarce moc děkuji za trpělivost, dělá toho pro mě ohromně moc, a přitom už čtyři roky jsme neměli společnou dovolenou. Není prostě čas,“ směje se vitální důchodce. „Zatím neplánuji končit. Teď stavím novou mašinu. A na té chci ještě dlouho vyhrávat,“ vyhlíží Mrázek, jenž má na svém kontě více než dva tisíce odjetých závodů. Z nich téměř ve třinácti stech případů stál na stupních vítězů.
FRANTIŠEK MRÁZEK
Narozen: 8. května 1936 v Brně
Sport: motocyklový závodník
Bydliště: Brno
Přezdívka: Crazy Frank
Rodina: rozvedený, dvě dcery, žije s přítelkyní Jaroslavou
Největší úspěchy: 1× mistr ČSR (1962) ve třídě 350 ccm, 20× mistr Kanady (1968–1992) v různých třídách, 12× mistr USA (1972–1988) v různých třídách, mistr USA (1976) ve vytrvalostních závodech, mezinárodní šampion Severní Ameriky (1976), mezinárodní superbikový jezdec roku v USA (1978)
Zajímavost: ve své kariéře odjel více než 2000 závodů, z nich v téměř 1300 případech obsadil stupně vítězů. Nejvíce klání odjel v roce 1976 – celkem 82 závodů. I v 75 letech je stále aktivní závodník.
Ale František Mrázek? Se sedmadvaceti stehy na hlavě, zničeným nosem, zlomenou čelistí a roztříštěným kotníkem už v nemocnici věděl, že chce opět do sedla.
A tak se zrodil Crazy Frank. „To je jeden z důvodů, proč mi tak přezdívali. Byl jsem známý tím, že když jsem spadl, posbíral jsem mašinu, sebe a dojel do cíle. To nikdo v Kanadě nechápal,“ vysvětluje přezdívku Šílený František pětasedmdesátiletý brněnský rodák, který za oceán dva roky předtím emigroval.
Před návratem zpátky do vlasti v roce 1989 si Mrázek připsal celkem dvacet kanadských a dvanáct amerických titulů v různých motocyklových třídách. Ani v pokročilém věku však nepřemýšlí, že jezdeckou přilbu odloží.
Pár dní v bezvědomí si Mrázek zopakoval v kariéře ještě jednou. „Na závodě v americké Daytoně, což je taková motocyklová olympiáda, mi v třísetkilometrové rychlosti vybuchla zadní pneumatika. Když jsem se probral, záda pokryl jeden velký strup. Do asfaltu tam totiž přidávali drcené mušle, aby lépe držel,“ usměje se.
Případné krvavé šrámy ale byly na floridském okruhu bohatě vykoupeny. Mrázek tam jednou za vítězství bral prémii 27 tisíc dolarů.
Kromě divokých karambolů šokoval celou Severní Ameriku především svými úspěchy. Připsal si dvacet kanadských a dvanáct amerických titulů na okruzích. K tomu získal v roce 1976 první místo v amerických vytrvalostních závodech nebo o dva roky později ocenění mezinárodní superbikový jezdec Spojených států amerických.
A to vše za pouhé čtvrtstoletí. Nemožné? „Za víkend jsem stihl s jednou motorkou tři až pětzávodů různých kategorií, z nichž tři či čtyři jsem vyhrál. To pak úspěchy rychle naskakují,“ klidně odpovídá.
V Torontu, kde žil, byl nesmírně známý. „Říkalo se, že když někdo za mnou přijede do města, nebude se ptát, kde bydlí Frankie Mrazek. Ale Crazy Frank,“ připomíná svou přezdívku.
Jeho úspěšná kariéra přitom začala v Československu úplně opačně. Při vůbec prvním závodě kariéry v roce 1950 ve Znojmě skončil Mrázek pádem v první zatáčce.
Následující tři příležitosti už proměnil ve stejný počet triumfů. „Soupeři ze mě byli na prášky. Třeba třikrát jsem spadl na stejném místě, a nakonec jsem stejně vyhrál,“ směje se Mrázek.
Snil o závodění za pražskou Duklu. Kvůli tomu, že jeho otec byl živnostník, se mu to ale nesplnilo. „Byl jsem zklamaný, ale nedalo se nic dělat,“ hlesne.
Utíkal z kasáren
Ani na vojně se nevzdal svého „koníčku“. I když na něj doplácel. „Vždy v pátek večer jsem přeskočil plot, na motorce odjel na závody a pak zase zpátky do kasáren. Bohužel kapitán mě neměl příliš v lásce a šel po mně. Když slyšel v rádiu, že jsem vyhrál, zavolal si mě a strčil do basy. Strávil jsem tam skoro celé léto. Ale závodil jsem,“ přibližuje.Když ani místo za mřížemi nezabíralo, poslal jej nadřízený k ruskému generálovi za trest jako jeho osobního řidiče. „Když jsme jezdili sedmdesátkou po Praze, stále říkal: Přidej, přidej. Předchozí šoféři mu rozbili auto a on je za to poslal k pétépákům (pomocný technický prapor – pozn. red.). I já jsem z toho byl na prášky. Pomohli mi až kamarádi, kteří upravili tachometr. Potom jsem jezdil padesát a on ukazoval osmdesát. Od té doby jsem byl nejlepší řidič u pluku,“ usmívá se.
Největší úspěch v rodné zemi zaznamenal v roce 1962. S koupenou motorkou dokázal v celkovém pořadí předčit vše-chny závodníky továrních týmů a ovládl tak československé mistrovství. „Mašina jela, byl jsem mladší, takže možná i trochu bláznivější než dnes. Prostě vše vycházelo. Možná mělo vliv, že závodím srdcem. To pak Kanaďani nedokázali pochopit, protože když si zlomili klíční kost, nechali motorismu, protože je podle nich nebezpečný. Já jsem ji měl zlomenou jedenáctkrát a dál jsem jezdil,“ krčí rameny.
Po úspěchu toužil vyrazit na okruhy i do zahraničí. Tehdejší režim mu ale takovou cestu nepovolil. Podobné problémy měla i jeho tehdejší manželka Jana, vynikající krasobruslařka. „Štvalo mě, že jsme byli stále někým ovládaní,“ povídá.
Proto nečekaně využili příležitosti, kdy vyjeli s českým krasobruslařským turné do zahraničí. „Žena měla vystupovat v Itálii, ale zakázali nám tam z Jugoslávie odjet s vysvětlením, že můžeme utéct. Tenkrát nás to ještě ani nenapadlo,“ vysvětluje.
O několik hodin později už v hlavě nosil jen tuto myšlenku. Poslední kapka byl návrat krasobruslařských kolegů a plakát, na kterém byla právě jeho manželka. „Prodávali vystoupení kvůli ní, ale přitom tam nemohla vůbec jet. V té chvíli jsem řekl, že zpátky domů už nepojedu,“ tvrdí.
Podrobnosti tajného přechodu hranic nechtěl Mrázek kvůli svým pomocníkům rozebírat. „Dopadlo to tak, že jsme se díky nim dostali do Vídně. Vše jsme nechali za hranicemi, odešli jsme s holým zadkem. V té chvíli jsem ani nepřemýšlel nad budoucností. Chtěl jsem hlavně pryč,“ naznačuje. V hlavním městě Rakouska přežívali za pomoci přátel. Čekání na politický azyl trvalo nekonečné dva měsíce. „Báli jsme se, aby nás českoslovenští agenti nechytili. Stalo se to nějakému ministrovi, kterého uspali, převezli na Slovensko a tam pak oběsili,“ ztiší hlas.
I proto neuvažovali o setrvání v Evropě, ale toužili za každou cenu za oceán. „Nechtěli jsme žít ve strachu, kdy se nám stane něco podobného,“ dodává.
Bez prostředků a znalosti angličtiny nakonec vyrazili do Kanady. „Definitivně jsem si oddechl, až se letadlo odlepilo od země,“ přiznává.
Odpor k čokoládě
Cizí jazyk se v nové domovině naučil až po dvou letech. Místo vůně benzinu si musel zvykat jen na pach nenáviděné čokolády. „Nechutná mi, a když jsem šel do práce, kde jsem se nadřel jako nikdy, byla cítit na kilometry daleko. Byl jsem z toho nešťastný,“ vzpomíná na obživu v továrně na výrobu sladké pochoutky. Poté si ještě vydělával opravami aut Volkswagen. Na závodění v té chvíli neměl pomyšlení ani peníze.Pomohla mu až přímluva motocyklového kamaráda, díky kterému mohl otestovat v jednom klání yamahu. „S dvěstěpadesátkou jsem vyhrál svou třídu, kategorii 350 ccm i půllitry. Inženýři z toho byli totálně vyvalení. Mysleli si, že jsem švihnutý. Dva dny nato už jsem u nich podepisoval smlouvu,“ přibližuje svůj návrat do motocyklového sedla, ze kterého následující čtvrtstoletí udivoval Ameriku.
Dařilo se mu i v jiném oboru. Úspěšně vedl od roku 1969 do 1986 firmu, která prodávala motorky. „Spával jsem tři nebo čtyři hodiny. Kanaďani si ze mě dělali legraci, že z práce změním barvu kůže, zčernám,“ vzpomíná na náročná léta.
Do rodné země se vrátil Mrázek hned po revoluci v roce 1989. „I když jsem bydlel v Torontu, doma bylo pro mě v Československu. Naivně jsem věřil, že po převratu to tady bude stejné jako v Kanadě. Chyba. Třeba policistu za mořem ne-uplatíte. Teď v 75 letech se už ale zpátky nepoženu,“ mávne rukou.
Rozvedený Mrázek, který nyní žije s přítelkyní Jaroslavou, pokračuje i nadále v ka-riéře závodníka. Specializuje se na rychlostní závody na přírodních okruzích a jízdy pravidelnosti. „Jarce moc děkuji za trpělivost, dělá toho pro mě ohromně moc, a přitom už čtyři roky jsme neměli společnou dovolenou. Není prostě čas,“ směje se vitální důchodce. „Zatím neplánuji končit. Teď stavím novou mašinu. A na té chci ještě dlouho vyhrávat,“ vyhlíží Mrázek, jenž má na svém kontě více než dva tisíce odjetých závodů. Z nich téměř ve třinácti stech případů stál na stupních vítězů.
FRANTIŠEK MRÁZEKNarozen: 8. května 1936 v Brně
Sport: motocyklový závodník
Bydliště: Brno
Přezdívka: Crazy Frank
Rodina: rozvedený, dvě dcery, žije s přítelkyní Jaroslavou
Největší úspěchy: 1× mistr ČSR (1962) ve třídě 350 ccm, 20× mistr Kanady (1968–1992) v různých třídách, 12× mistr USA (1972–1988) v různých třídách, mistr USA (1976) ve vytrvalostních závodech, mezinárodní šampion Severní Ameriky (1976), mezinárodní superbikový jezdec roku v USA (1978)
Zajímavost: ve své kariéře odjel více než 2000 závodů, z nich v téměř 1300 případech obsadil stupně vítězů. Nejvíce klání odjel v roce 1976 – celkem 82 závodů. I v 75 letech je stále aktivní závodník.
Žádné komentáře:
Okomentovat